Návštěva Aničky a Viktora v Praze

Návštěva Aničky s Viktorem, kteří nás loni na Silvestra tak ochotně provedli podzemím v Kyjevě, přišla ve stejnou dobu, kdy nám pan Miloslav Opršal napsal zajímavou informaci o podzemnímm náhonu, který se údajně dodnes ukrývá pod troskami Vitky v Brněnci. Proto jsme neváhali a vydali se v neděli ráno k severu - nejprve do Moravské Chrastové, abychom se poohlédli po podzemním náhonu, a posléze do metropole, kde jsme měli v plánu našim hostům ukázat podzemní pískovnu Višňovku.

Území v klínu mezi řekou a železnicí bylo v Brněnci vždycky nanejvýš záhadné. A nejde jen o bývalou továrnu Vitku.

Z továrny samotné už mnoho nezbylo. Dokonce hlavní brána do její jižní části naproti železniční zastávce Moravská Chrastová je už jen poloviční.

Tady ještě nedávno stály mohutné štítové zdi pětipodlažních budov textilní továrny Löw-Beerů.

Marně bloudíme areálem a hledáme, kudy může pod zemí vést zaklenutý tovární náhon. Stejně jako hledáme marně pozůstatky úzkokolejky, která tu až do 60. let 20. století převážela textilní materiál.

Situace vypadá zdánlivě beznadějně, náhon ani koleje se nám dlouho nedaří nalézt.

Bažíme alespoň po kousku koleje, nákladové rampě nebo nějaké díře do podzemí. Demolice ale překryla histroii takřka dokonale.

Jeden z posledních pozůstatků textilní výroby dává najevo, že za socializmu se z továrny Löw-Beerů stala součást národního podniku Vlněny, konkrétně její závod č. 3.

Ukrývala se snad za těmito vraty úzkokolejná lokomotiva místní drážky? Nevíme.

Pohledná slečna s podivným účesem, jaké se nosily snad jen v 90. létech 20. století, nám nic neprozradí.

Od pana Opršala víme, že tu někde musela stát budova elektrárny, pod kterou se možná dodnes ukrývá zapomenutá turbína. Zde jsme si ovšem dělali naděje marně.

Neznámý předmět (snad součást desek vzorníku tkanin) z poslední fáze existence továrny, již jako akciové společnosti Vitka.

Z budov už mnoho nezbylo, postupně si je bere příroda. Zde třeba divoké včely, které si postavily úl na jedné z kleneb zaniklé fabriky.

Ani po hodině průzkumu se nevzdáváme hledání podzemní chodby. Logicky musel náhon začínat i končit ve Svitavě, zkoušíme to tedy od řeky. Ústilo sem toho z továrny zjevně povícero.

A konečně se na nás usmálo štěstí. Tudy ústil náhon zpět do řeky. Jasná obetonovaná klenba ze žlutého kamene je sice zasypaná, ale najít vstup je pro nás teď už hračkou. O velkolepém tunelu, do kterého jsme úspěšně pronikli, se dočtete v některém z dalších příspěvků!

Po stratiplné cestě na Žižkov se potkáváme s Aničko a Viktorem a míříme do podzemí Višňovky.

Protože dnes nemám s sebou provozuschopný foťák, odkládám tentokrát mobil a nechávám na Aničce, aby zdokumentovala opuštěný pískovcový lom.

Některé podzemní sály působí přímo impozantně. Zapomenuté kolečko nás nenechává na pochybách o tom, jakým způsobem tu probíhala těžba písku.

Za 2. světové války bylo podzemí upraveno jako kryt pro obsluhu letiště na povrchu.

Končíme u vybetonované nádrže plné průzračně čisté vody. Žízní bychom tady ani po zavalení vstupu nezahynuli.